Jako v tom prvním dílu
nevidím svou vílu,
ale to co jí patří,
nebo spíš patřilo,
a je to v dáli,
v tom mlžném oparu mých
vzpomínek a fantazie.
Slunce propaluje modrou oblohu,
dívat se do něho bez brýlí nemohu.
Uvolněna ze šňůry přistane měkce do trávy,
kapka krve svý blues na slunci otráví
a o tom, jak to bylo poprvé,
nadšeně všem vypráví.
Fantazie pracuje na plné obrátky,
vždyť i dospělí mají rádi své pohádky.
Vidím tu krásu ukrytou hedvábím,
vzpomínky na tebe rychle si přivábím,
na dva červený hroty a poklad tam níž,
když jsem se díval, jak znavena spíš.
Trošku chrápeš,
ale ty to víš.