Noc zase rozprostřela svoje křídla,
samota rozpouští se do vína.
Za oknem zuří bouře ve sklenici s vodou,
když padám do houštin tvýho klína.
Ze zažloutlý fotky skáču po hlavě
do tý divně špinavý vody.
Po návratu z klína si naleju
a ráno zas uklízím poblitý schody.
A tluču zlostí do morku tvých kostí,
když učím se modlitbu
za padlé anděly.
Chci být zas sám,
ale jen v sobotu a v neděli.
V hlavě se mi rojí včely,
mám kopřivy v košili.
Pálí mě puchýře v balícím papíře.
Listonoš umřel – všichni to tušili.